V rámci našeho každoročního Adropcampu jsme se vydali do Hummercentra v Praze, abychom si vyzkoušeli tyhle monstra, o kterých se říká, že začínají tam, kde jiní končí. Zní to drsně, ale uvidíme.
Nemohli jsme se dočkat
Bylo jasné, že není čas ztrácet čas, takže jsme se hned vydali na první jízdu. Všichni jsme nasedli na korbu pěkně maskáčového Humveeho a těšili jsme se na jízdu. 
Někdo víc, někdo míň. Míň hlavně po tom, co nám pan instruktor řekl, že si máme odložit všechny věci, schovat foťáky a gopro, jinak už je neuvidíme a vzít helmy. K čemu je máme jsme pochopili velice rychle, vlastně hned u prvního menšího skoku, kdy jsme na korbě tak trochu lítali a přemýšleli, jestli se držet kolegy nebo nějaké tyče. Jízda to ale byla paráááádní! Objeli jsme si celou trať a těšili se, až si nějakou podobnou káru vyzkoušíme taky řídit.
Vážně nás to nechají řídit?!
Během čekání na Hummera, kterého budeme řídit byla ve vzduchu cítit lehká nervozita, ne všichni z týmu si jsou jistí za volantem osobáku, natož takového terénního monstra.
Ale nebojíme se toho, vyzkoušet se má přeci všechno!
Takže jsme se rozdělili na dvě skupiny a první skupina (holek) nasedla s instruktorem do Hummeru H2. Pánové nám galantně dali přednost. Chtěli asi vidět, jak se to dělá :)
Instruktor s námi tedy objel celou trasu, sedl si na místo spolujezdce a řada byla na nás. Tedy na mě. Je to automat, má trošku tužší pedály, ale na to si člověk zvykne… Jasný, můžem vyrazit.
„A vy nejste připoutaný, protože to není potřeba?“
„Ne. To proto, abych mohl skočit na volant, kdyby něco….“
"Aha" …
To mi dvakrát nepomohlo, ale těšila jsem se, takže jsem vyjela na trať. S řízením se člověk sžije skutečně rychle a instruktor dává jasné rady, kde přidat, kde točit a kde už naopak brzdit, takže no stress a fakt jsem si jen užívala ten terén. Moje auto je sice čtyřkolka a trávíme docela dost času v terénu, ale tohle bylo něco úplně jiného… úplně jiný level.
To auto vyjelo a sjelo neskutečné kopce, jeli jsme v takovém náklonu, že jsem měla pocit, že jestli se to teď nepřevrátí, tak už nikdy, projížděli jsme pěkně hlubokou vodou a blátem .. no, co vám budu povídat. Byla to pecka! A to to nejlepší mělo teprve přijít. Na konci jízdy mi totiž instruktor pošeptal „Neboj, v tom příštím si to užiješ ještě mnohem víc, tam se to dá pořádně rozjet!“
Postupně jsme se na místě řidiče vystřídali všichni a všichni do jednoho vystupovali s velkým úsměvem na tváři.
Humvee - úplně jiný level adrenalinu
Pak ale instruktor odjel a vrátil se k nám nahoru s Humveem. S vyndavacíma dveřma. Jako máme rádi adrenalin za volantem, ale přeci jen si je člověk trochu jistější, když má kolem sebe alespoň něco. Alespoň dveře. No uvidíme, budeme se asi muset držet …
Opět jsme si objeli jedno zkušební kolečko, abychom viděli kudy a jak na to. Trasa totiž byla tentokrát trochu jiná, přidala se k ní kromě jiného taky obrovská jáma, u které máte pocit, že se vám auto musí zlomit vejpůl. Nezlomilo. A byla to pořádná prča.
Pak už to bylo naše. Instrukce zněly jasně, automat, bacha na hodně citlivou brzdu, a naopak hodně tuhý plyn. Chápem, vyrážíme!
Když jsem sedla za volant, tak jsem dostala ještě jednu zásadní instrukci „Nemusíš brzdit“ … „Jako vůbec?“ „Ne.“
To byla výzva, které nešlo odolat, takže už přes první tři kopečky, které Hummer zvládl opatrně s nohou na brzdě, jsme tak trochu přeskákali! Wááááu, tak tohle bude něco! Jelo se na plný plyn do kopců, z kopců, skákali jsme na horizontech, házelo to v zatáčkách a do vody pod kopcem se taky nemuselo brzdit! Takže jsem to pořádně rozjela a … promiň Áďo. Ale bláto jde docela dobře vyprat, ne?
