Jeden z nevyšších bungee jumpingů na světě v místě, kde to všechno začalo. 134 metrů, 8,5 sekundy volného pádu, k tomu skvělý tým, úchvatný výhled, obří nálož strachu a nakonec neskutečná euforie. Nevis Bungy v Queenstownu na Novém Zélandu je prostě zážitek na celý život. To musím vyzkoušet!
Odkud se vzal ten nápad?
Už při plánování mého dlouhého cestování po Novém Zélandu mi bylo jasné, že to v Queenstownu bude na dýl. Jednak jsem měla doma už asi 10 let plakáty z několika míst ve městě a okolí, které jsem potřebovala vidět naživo, hlavně je to ale světová kolébka adrenalinu. A adrenalin já ráda. Právě tady se zrodil první komerční bungee jumping na světě. Takže kde jinde si skočit, než právě tady.
Proč právě Nevis?
V Queenstownu jsem si mohla vybrat z několika bungee jumpingů.
- Buď skočím ze 43 metrů z mostu Kawarau, domova bungee jumpingu. Výhoda? Můžete si při skoku sáhnout do vody a to zní jako pořádné vzrůšo. Říkala jsem si, že 43 metrů je ale trochu slabý…
- Druhou možností je Ledge Bungy ze 47 metrů s krásným výhledem na město, nespornou výhodou je, že se tady skáče freestyle. Ale 47 metrů je pořád celkem málo…
- Pak je tady Nevis, bungee z prosklené plošiny ve výšce 134 metrů uprostřed kaňonu. Pro mě jasná volba!
Musíš skočit po hlavě, jinak si hodně ublížíš
Ráno jsme v centrále AJ Hackett Bungy prošli formalitami. Víte, jak to je. Je potřeba vás zvážit, převážit, zvážit ještě jednou a vyplnit, že skáčete na vlastní nebezpečí. Pak už jsme s číslem na ruce vyrazili. V průběhu cesty se ukázalo, že pro drtivou většinu z nás je to první bungee jumping a rovnou ten nejvyšší. Když už, tak pořádně, že jo! K plošině se nedá dojet autem, je k tomu potřeba menší offroad autobus a už cesta je zážitek. Jeli jsme krásnou krajinou, užívali si výhledy, ale ve vzduchu už byl cítit lehký závan strachu.
Na místě nás oblíkli do postroje a vyrazili s námi na plošinu. Vejde se tam jenom asi 6 lidí i s instruktory, takže příjemná komorní atmosféra. Instrukce zněly jasně, musíš skočit po hlavě, jinak tě ty lana s největší pravděpodobností přeříznou vejpůl. To asi abychom byli klidnější...
„Are you ready?“ – „No.“
Bylo zajímavé, že lano je tak dlouhé, že ho musí držet dva lidi a postupně ho po skoku pouštět dolů, samo by se neodmotalo. Když skákali ostatní, tak jsem byla samý vtípek. Pak už mi bylo do smíchu trochu míň, řada totiž přišla na mě. Na lehátku mi k (lehce rozklepaným) nohám připevnili potřebná lana, udělali jsme poslední fotku (prý kdyby náhodou) a jako tučňák jsem se pomalu vydala k odrazovému můstku. 
Po pár vtípcích pro odlehčení, kterým už jsem se moc nesmála, následovala obligátní otázka „Jsi připravená?“ a méně obligátní odpověď „ne“. Jsou to profíci, takže to neřeší a po mojem „ne“ následoval rovnou odpočet
3… 2… 1… JUMP!
Nikdo tady do vás nestrčí, ten skok do hluboké propasti musíte udělat sami. A to je ta sekunda, to je ten zlom, kdy jsem měla tep asi 400, srdce mi bušilo jako o závod a říkala jsem si, proč já to vlastně dělám a zároveň hrozně chtěla skočit.
Skočila jsem. A jaké to bylo? Peckáááá, boží, úžasný, neskutečný... 8 a půl sekundy volného pádu ....to je sakra dlouhá doba, během které stihnete přemýšlet o tom, že už padáte fakt hodně dlouho a pořád se nic neděje. Je to ale nádhera, nezapomenutelný okamžik. Tělo je naplněné adrenalinem a endorfinama, naprostá euforie.
A pak ještě dvakrát zhoupnutí nahoru a dolů. Zatáhnete za lanko, abyste se dostali do sedu a najednou jste zpátky na plošině a usmíváte se od ucha k uchu.
Nějak takhle (aneb delší verze videa i s rudým obličejem :-))
Heslo Nevis bungy je přesné - Live more. Fear less. Takže až pojedete kolem, rozhodně si skočte, je to bomba. Hele, co říkají ostatní
