Při cestování po Novém Zélandu jsem si splnil svůj velký sen - potápění s hvězdou filmu Čelisti a zároveň nejnebezpečnějším žralokem na naší planetě. Na žraloky bílé (lidožravé) se na Zélandu vyplouvá z nejjižnějšího cípu jižního ostrova z města Bluff ke Stewardovým ostrovům, kam samice tohoto majestátného žraloka připlouvají porodit své žraločí potomky. O Bluffu se mimo jiné říká, že zde mají nejlepší ústřice na světě.
Nejprve vyhlídková plavba
Ráno vyrážíme z přístavu v Bluffu a snídám jen jednu čokoládovou tyčinku, což se ukáže jako osudová chyba. Po hodině a kousek plavby jsme na dohled od Stewardových ostrovů. Vlny jsou zatím pohodové a snad to tak vydrží. Když připlouváme na místo, tak už zde čeká jedna loď, která je tu taky kvůli pozorování žraloků. Máme snazší práci, při našem kotvení zrovna jeden žralok vyplouvá na hladinu. Asi na přivítanou. Je to ohromující, všichni vykřiknou sborově ÁÁÁÁ.
Těším se jak malý, pod vodu se ale zrovna nehrnu...
Na lodi je nás deset. Je to taková směska národností Američan, Švéd, Angličané, Francouzi, Kanaďan, Zélanďan a já. Čekal jsem o trochu větší loď, ale to nějak dáme. :)
Klec se začíná pomalu zanořovat do vody a první jdou na věc borci s potápěčskou licencí, tedy i já, ale poprvé v životě bych raději potápěčskou licenci neměl. Přeci jen tihle žraloci mají až 5 metrů a váží něco kolem tuny. A co si budeme povídat, jejich pověst je předchází...
Lákat žraloky k nám je trochu zvláštní pocit
Náš dnešní guide Mike, který je zároveň majitel společnosti Shark Experince se pokouší žraloky nalákat na namletého starého tuňáka smíchaného s vodu a solí. Tento děsivě smrdící koktejl leje do moře každých 15 minut z barelu. Je to prý zaručené lákadlo na žraloky, společně se starou hlavou tuňáka a také hudbou od ACDC. Ještě pro sichr občas něčím zamlátí do lodi... říkají mu odborník. Doopravdy to zabírá a žralok je opět tu...
Jde se na věc ... nervozita by se dala krájet
První ponor je opravdu hodně nervózní a plný emocí. Přece jenom mám o velkém bílém něco načteno a nebyly to zrovna pohádky na dobrou noc, takže respekt. Zanořujeme se do velmi osvěžující čtrnáctistupňové vody právě v okamžiku, kdy kolem klece proplouvá asi čtyřmetrová samice. Dvakrát skočí hned před klecí po návnadě - po staré hlavě tuňáka. Nadále se samice kolem nás motá a promenáduje před klecí. Wow! Je to neuvěřitelná podívaná... Takhle zblízka se zdá být ještě větší a majestátnější.
Maminka měla pravdu, snídaně je nejdůležitější jídlo dne
Po dvacetipěti minutách jdeme z vody a jsme nadšení, ale zmrzlí jak preclík. Na palubě křepčíme, navzájem si ukazujeme nejlepší natočená videa a dostáváme čaj na zahřátí. Vlny se začínají pomalu zvedat a začíná se projevovat můj snídaňový deficit. Žaludek začíná trochu plavat.
Druhý ponor na tom samém místě už nebyl tak adrenalinový. Viděli jsme velkého bílého jen z dálky a po deseti minutách vylézám opět na palubu, která se kolíbá ze strany na stranu. Teď už prostě musím. Poprvé to ještě skrývám na záchodě, ale podruhé už bych to stejně nestihl a mojí šavlí krmím rybičky. Těm velkým to asi nechutná, protože už se delší dobu neobjevily.
Rozbil se držák na klec... no a ?! Jdeme pod vodu!
Vyrážíme na druhé potápěčské místo s polovytaženou klecí na zádi lodě. Jelikož jsou opravdu velké vlny, tak nám po cestě rupne ocelový držák na klec o průměru 5 centimetrů. Borci na lodi to opraví nějakým lanem a jede se dál. Ale za moment rupne i toto lano a vypadá to na velký problém podle Mikova zděšení. Takže trochu snižujeme rychlost a doploužíme se krokem do další lokality, kde už opět čeká loď, kterou jsme potkali ráno. Lepší je to v tom, že už máme “nalákáno”.
Do klece maximálně 4 a na klec tentokrát nikdo
Mike nám sděluje pokyny. Do klece maximálně čtyři a na klec nikdo. Na první lokalitě jsme na kleci fotili normálně ze shora. “Proč?” zeptal se někdo z kolegů trochu hloupě. “Protože máme rozbitou klec!” což nás zrovna moc neuklidnilo, když jsme viděli pouze dvě lanka, která drží ocelovou konstrukci klece. Ale stejně jsme do toho šli...
Fantazie teda umí divy
Při druhém ponoru jsme viděli dohromady asi pět žraloků.
Když plavali kolem nás, tak jsem si pro sebe říkal, že teď lanko prdne a klec se ponoří. My tam budeme bezbranní, proti tomuto pánu moří, tváří v tvář a bez klece. Naštěstí moje představy zůstaly jen v mé hlavě a nejblíže žralok připlaval asi na půl metru ke kleci, nenarážel do klece (jako v mých představách) a jen nás pozoroval.
Po vynoření jsem nasadil funkční triko a teplou mikinu, ale stejně jsem se klepal jak ratlík, protože čtrnáct stupňů je čtrnáct stupňů a adrenalin už také vyprchal.
Stálo to za to?...
Po obědě (nejlepší ústřice světa jsem vzhledem ke stavu svého žaludku odložil na příště) pomalu vyplouváme zpět směrem k Bluffu. Přemítám jaká jsem měl očekávání a srovnávám je s realitou. Hlavní rozdíl vidím v tom, že jsem předpokládal dlouhé čekání než se velký bílý uvolí připlout. Pak jsem si myslel, že hupsneme do klece, žralok nás dvakrát obkrouží a bude fuč. Takže tohle všechno mě mile překvapilo, protože žralok tam byl skoro pořád, motal se kolem nás a o to jsme měli silnější zážitek.
Po hodině plavby doplouváme k Bluffu, kde dostáváme od Mika osvědčení, že jsme přežili a zvládli potápění s velkým bílým.
Za tento zážitek, který trval cca šest hodin jsem zaplatil 430 dolarů a ještě dalších 30 dolarů navíc za možnost natáčet na gopro kameru. Kdybych neměl potápěčskou licenci, tak bych si připlatil ještě dalších 99 dolarů navíc.
Jasně, že stálo! Bylo to nezapomenutelné dobrodružství
Ještě dlouho po návratu jsem byl pln emocí a houpavých rytmů moře. Splnil jsem si tím svůj velký zážitkový sen. Často si ještě dnes zavzpomínám a vyprávím kamarádům o laně, které drželo klec a o krmení pro rybičky.
Jestli někdy budete mít cestu do Bluffu, rozhodně se za velkým bílým žralokem ponořte. Stojí to za to!


