Adéla vyměnila notebook za sedák a vyrazila na ferraty
Tentokrát se vydala testovat zážitek na vlastní kůži naše markeťačka Adéla. Vybrala si ferratu, protože ráda zkouší nové věci, překonává sama sebe a sport obecně je neodmyslitelnou součástí jejího života už od první fidorkové medaile ve školce. Jaké to bylo? Čtěte
Ferrata v centru města
Když jsme nedávno zveřejnili příspěvek s ledovou stěnou v Liberci, okamžitě se mi vybavil můj vcelku nedávný zážitek spojený s tímto místem. Měla jsem totiž skvělý nápad, že vyrazím na vlastní kůži otestovat místní Ferratu, která je asi jako jedna z mála vytvořená přímo v centru města.
Nejprve jsem se den předem vydala na výzvědy. Jako dnes se vidím, jak stojím na vrcholku té skály a říkám si:„Jako fakt se do tohohle hodlám pustit?!“ Hodlala, samozřejmě. Na ferratu jsem byla natěšená již dávno. Když přišel den D, dorazila jsem na smluvený čas do lomu a ihned se mě ujal instruktor. „Ahoj, já jsem Tomáš.“ Nebo to byl Pavel? :-) To už nevím, ale není to podstatné, protože jsem se během dne setkala s více instruktory a všichni byli milí a přátelští. Obecně v lomu panovala dobrá nálada, a tak byl strach hned ten tam.
Tomáš mi přinesl potřebné vybavení, ukázal mi, jak si správně nasadit a upevnit sedák a šlo se ke skále. Proběhlo základní školení, jak že se vlastně používá ferratové jištění, jaké jsou zásady každého správného lezce a také nejčastější chyby.
Vypadá to snadně, ale chce to techniku
Proběhlo zkoušení na lehké cestě kousíček nad zemí. Princip je stále stejný, takže za chvíli už jsem si všechny pohyby zautomatizovala a dostala jsem svolení lézt dál. Nebo tedy spíš výš. Když jsem kousek postoupila, říká mi Tomáš: „No a teď si zkus dát „vodsedku“ a sednout si do sedáku, ať víš jaké to je. Když pak někde polezeš dlouho, je dobré si umět odpočinout.“ Tady nastal první kámen úrazu. Fakt mám opustit všechny pevné body, které se skálou mám tak poctivě vychytané, a jen tak důvěřovat sedáku?! Jako mám strach, ale dobře. On ví, co říká. Dobrý, funguje to, tak rychle zpátky na skálu.
Dostávám důvěru lézt sama.
Tomáš mi ukazuje výčnělek na skále: „Tak teď zkus vylézt támhle, když se tam dostaneš, máš vyhráno.“ Lezu, maximálně si to užívám. Je to paráda. Už jsem skoro tak vysoko, kde jsem byla včera na výzvědách a vůbec už mě neděsí pocit, že mám pod sebou třeba sedm metrů. Je to paráda. Na výčnělek jsem se vytáhla napodruhé. Jistím se odsedkou a vysmátá jak lečo mávám dolů na Toma, že jsem tam. Zvládla jsem to. Jupíí!
A jak dolů?
Chci se vydat zpět, ale zaboha tu karabinu nemůžu povolit. „Tome?!“ volám dolů. „Mám problém, nemůžu tu karabinu povolit.“ Nic na plat, Tomáš musel do sedáku a přispěchat mi na pomoc. Nutno dodat, že to, co mně trvalo asi dvacet minut, on „vyskákal“ za dvě. :-)
Povolil karabinu a vybídl mě, abych zkusila místo cesty zpět i těžší úsek stezky. Mám trochu strach, jenže moje povaha mi velí, že ačkoliv se bojím, rozhodně to chci hecnout. A tak tedy podpořena Tomem, že mi kdyžtak pomůže, když už je nahoře, přepínám karabinu a jdu. Cesta v záklonu je trochu náročnější, ale dobrý. Přepnu se na další část lana, chci udělat krok, ale jaksi nemám kam položit nohu. Ehmm, co teď? "Musíš zapřít nohu o skálu, přeskokem rychle vyměnit nohy a tam už máš skobu.“ Hele, povedlo se, jsem tam. Pokračuju v cestě. Jasně, díra mezi skobama, to už znám. Provádím přeskok, bota mi ujíždí po skále a ještě špičkou se stihnu zachytit o předešlou skobu. No řeknu vám, není to úplně příjemná pozice. Nad tou sedmimetrovou dírou se držím svýma párátkama (čtěte rukama :-)) a lehce se opírám špičkou nohy, která se mi začíná parádně třást. Nahoru se nepřitáhnu ani omylem, na to nemám sílu. Lehce mě začíná pohlcovat panika. Tomáš už mi jde na pomoc. Když najednou, úplně bez varování, se moje ruce pouští a já se houpu v sedáku. No, už mu věřím, že mě to udrží … :-)
Tomáš mě sundal, sedli jsme společně s dalšími instruktory k ohni, kluci mi nabídli pití a společně jsme se tomu všichni zasmáli. Zeptala jsem se, jak těžký to byl úsek, abych věděla, kam se nepouštět, až polezu někde sama. Prý D/E. Tak to je pohoda a jsem na sebe celkem pyšná, že jsem se na první lezení dostala alespoň do půlky. Už teď se nemůžu dočkat, až zase vyrazím. Třeba do Semil, tam je to prý moc hezký a ideální i pro začátečníky.
